Paradise Games

      The Elder Scrolls 4 Oblivion

Z otevřenosti Oblivion můžete poprávu cítit strach. Nikdo vás nepovede za ručičku a jen v malé míře naznačí, co vše můžete v herním světě objevovat. Jako dobrodruh na neznámém kontinentně se bude cítit každý, kdo opustí hlavní příběhovou linii a vydá se do kopců země Tamriel. Na každém kroku čekají dungeony, zpustlé chrámy nebo malé farmy a těch několik měst nabízí desítky, možná stovky úkolů – jenže ne najednou. Tamriel se točí ve vlastním čase a prostoru, různí lidé se objevují na různých místech v průběhu celého hraní. Ani město, kde v několika dnech vyřešíte všechny úkoly nezůstává po zbytek hry prázdné – jak běží život virtuálních obyvatel dál, objevují se nové problémy a úkoly. Na jednotlivých misí scénáristé museli ztratit mnoho měsíců, protože šablonovitá zadání představují pouze zlomek celého příběhového bohatství. Ve větší míře vedou úkoly právě do dungeonů v kraji, objevují se však i sledovací a detektivní mise, v jejichž rámci je nutné sesbírat dostatek důkazů (pozorováním, hledáním, vyptáváním se) a usvědčit osobu z trestného činu. V řadě příběhů se odráží xenofobie a rasismus – přeci jen tu dohromady žijí lidé a humanoidní kočky a plazi, což vytváří stejnou společenskou diferenciaci, jako mezi rasami v naší realitě. Reflexe současných světových problémů prohlubuje estetický požitek z hraní Oblivion, stejně jako solidní mytologie, jejíž komplexita dosahuje k břichu Tolkienovského světa.
V detailu je síla

Má to své výhody, pracovat na dlouhodobé sérii. Jednou vývojáři vytvořili svět, do každé další hry přejali objekty z minulé a ještě jí rozšířili. Znalci Elder Scrolls potkají stovky známých knih či artefaktů, stejně jako se okamžitě budou orientovat v božském panteonu či systémech hraní. Narazí dokonce na postavy z minulých dílů. Ti, kdo koketují s Elder Scrolls poprvé, jsou oproti tomu v nevýhodě a minimálně několik dní hraní se budou sami sebe fascinovaně ptát: „Jak je možné vytvořit tak bohatý svět?!“ Koncentrace na detail pozitivně šokuje a vytváří dojem reálného virtuálního světa, kde věci mají svůj řád, smysl a historii. Jakmile se naučíte ve světě plavat, bude vás neskutečně dlouho bavit a dokonce do konce překvapovat.
Jste srab? Nevadí!

Oblivion zachutná RPG hráčům, kteří v dlouhotrvajícím RPG polojasnu čekali na další díl Elder Scrolls jako na boží požehnání. Rozmanitost povolání a jejich důsledná vypiplanost bude RPG nadšencům po chuti, protože hra dovoluje hrát za jakoukoliv povahu – dokonce za sralbotku, jak bylo experimentálně zjištěno a zachyceno na kameru. Po celém světě se náhodně otevírají brány do pekelné astrální roviny. Brány jsou škodlivé a jako správný hrdina je musíte zevnitř zavírat, ostatně celá hlavní příběhová linie se točí kolem odražení invaze pekelníků. Jednu bránu lze hrát 45 minut anebo PĚT minut prostě tak, že po vstupu držíte směrovou šipku a doběhnete až k vypínacímu mechanismu. Nepřátelé za vámi pochopitelně vlají jako ocas komety a občas se trefí fireballem, je to ale asi tak všechno, co mohou dělat. Pakliže nevěříte, že integrální prvek Oblivionu se dá přečůrat, podívejte se na videorecenzi na DVD příštího Levelu.

Nicméně, zpět k RPG hraní: prožívat tu můžete kohokoliv, od mága přes válečníka a zloděje až po vyvolávače potvor nebo upíra (pro labužníky). Oblivion nevnucuje konkrétní řešení situací, spoléhá na to, jak se v nich zachováte – tudíž musíte i myslet podle svých dispozic. Jednotlivé činy a profese ovlivňují, jak se k vám obyvatelé světa chovají, stejně jako členství v jednom z mnoha cechů. Sice nejde o tak viditelnou prezentaci obliby/nenávisti jako ve Fable, přesto se dá se sympatiemi u NPCček počítat například ve směru lepších cen u obchodníka nebo prozrazení klíčových informací. Hra nabízí pestrou škálu možností, jejichž vědecké probrání není smyslem této recenze (v příštím Levelu vyjde šestistránkový kolos, kde se dozvíte i to, co vědět nechcete). Smyslem této recenze je načrtnout významné rysy hratelnosti a posoudit je.